Putování pod Bezdězem

Vypravili jsme se vlakem do žst. Bezděz a dále již po vlastních za slunečného počasí přes obec Hlínoviště po tzv. takové cestě do obce Vrchbělá a po celou dobu jsme měli krásné pohledy na místní dominantu hrad Bezděz.

Snad jsem o této obci dodnes nic neslyšela. Vrchbělá je část (osada) města Bělá pod Bezdězem na místě zaniklé obce (německy Neudorf nebo Wrchbel). Nejstarší písemné známky o osídlení území pocházejí z let 1337–1346 a hovoří o obci zvané Dlouhá Doubrava. Jméno Vrchbělá se prvně objevuje v roce 1418 jako součást panství Berků z Dubé. Po 2. světové válce, roku 1949, zde byl zřízen vojenský újezd, známý jako Vojenský výcvikový prostor Ralsko, a Vrchbělá k němu byla v roce 1952 přičleněna. To znamenalo faktický zánik obce a všichni obyvatelé Vrchbělé se museli odstěhovat. Prostor využívala Československá lidová armáda a po roce 1968 armáda Sovětská. Po odchodu sovětských vojsk roku 1991 vojenský areál začal chátrat a změnil se v ruiny a hromady suti. Nyní se zde nachází rekreační areál, který byl otevřen v srpnu 2016. Je zde  in-line dráha, lanové centrum, na travnatém prostoru stojí jako prolézačky tři dřevěné zmenšeniny skutečných zřícenin z okolí – Bezdězu, Zvířetic a Michalovic, mezi tím jsou další malé dřevěné prolézačky a spousta houpaček. Hned vedle je minizoo a hotel s restaurací. V areálu se nachází i naučná stezka s deseti zastaveními a rozhledna.

My jsme navštívili nejprve rozhlednu. Celodřevěná rozhledna na půdorysu čtverce o straně 7,5 m se tyčí do výše 26,5 m. Konstrukce je tvořena čtyřmi nosnými dřevěnými sloupy, středem prochází točité železné schodiště. Pětipodlažní stavba je zakončena osmibokou vyhlídkovou plošinou ve výši 22 m přístupnou po 110 schodech.

Po prohlídce minizoo a po malém občerstvení v restauraci místního hotelu Relax jsme vyrazili po červené turistické značce opět s výhledy na hrad zpět do obce Bezděz. 

Než jsme zasedli k obědu v místní dosti přeplněné restauraci, zašli jsme k nedalekému útvaru Skalní bráně, která není moc navštěvovaná, o čemž svědčila značně zarostlá cestička, která k ní vede, ale určitě stojí za navštívení.

Zatažená obloha, hřmění a blesky nás provázeli cestou dlouhou 2,5 km na žst. Bezděz, kde již v suchu jsme přečkali dešťovou přeháňku a vyčkali na vlak domů.

Údolím Milířky

Dnes jsme si zopakovali oblíbený výlet po trase naučné stezky Milířka, který jsem vedla pro turisty KČT Rumburk. Začátek výletu byl v osadě Lesné, kam jsme se dopravili autobusem.

První část stezky stoupala zpočátku velice zvolna, později poněkud strměji údolím potoka Milířky až pod vrchol hraničního hřebene Lužických hor na rozcestí poblíž Ptačince.

Cestou jsme si prohlédli tabule naučné stezky, věnované dolování v údolí Milířky. Naším nejzajímavějším zastavením byla štola U Knížecí studánky, zvaná také Antoniho štola, která je běžně nepřístupná. Vybaveni holínkami a baterkami jsme měli možnost projít část chodby ražené v zbřidličnatělé žule, která pravděpodobně kdysi sloužila jako odvodňovací štola.

Na krátkou svačinu jsme se zastavili v nejvýše položeném bodě naší cesty (679 m) u skalky z křemenného pískovce Trojhran, do jehož stěn je  vytesána řada starších znaků a letopočtů a počáteční písmena tří panství (R = Rumburk, RE = Reichstadt, Zákupy a Z = Zittau, Žitava), jejichž hranice se zde dříve stýkaly a podle nichž skalka dostala své jméno.

Provázeni vydatným deštěm jsme pokračovali po stopách naučné stezky po lesní silničce po svahu Pěnkavčího vrchu, dále po táhlém hřebeni Čertovy pláně do sedla pod Kozím hřbetem a po jeho temeni jsme sestoupili strmě zpět do výchozího místa. Zajímavostí těchto míst je, že přes střední část údolí prochází významná geologická linie, zvaná lužická porucha, která tvoří hranici mezi lužickým žulovým masivem na severu a pískovci České křídové pánve na jihu.

Závěr výletu byl již příjemně suchý v hostinci Podkova v Dolním Podluží při dobrém jídle a žejdlíku piva.