Malé toulání Kokořínskem

 Cinibulkova stezka 9 km (žluté turistické značky, tzv. psaníčka)

Vyrážíme z obce Mšeno od koupaliště, na začátku lesoparku Debř odbočíme vpravo vzhůru po kamenném schodišti a pěšině až na silnici u obce Romanov, kde po chvíli ze silnice uhneme vpravo do lesa, klesáme roklí a docházíme skalnímu bloku s výdutěmi Prolezovačky. O pár metrů dál a níž se nachází uměle vytvořená jeskyně Obraznice, která v době třicetileté války sloužila jako úkryt vzácných obrazů.

Po lesních cestách dojdeme k rozcestí, odkud vede krátká značená odbočka k vyhlídce na Vrátenskou horu (rozhledna) a Housecké vrchy, a dále k rozcestí Nad Studáneckou roklí, kde nedaleko překračujeme silnici a dostáváme se do skalního labyrintu Bludiště.

Vycházíme opět k silnici a od rozcestí u hájenky Na Rovinách pokračujeme ke Švédskému valu, který je znatelný v lese jako památka na tábořiště švédského vojska v době třicetileté války, skrz Průsečnou skálu, což je vozová cesta vysekaná ve skále a používaná snad i Švédy v době třicetileté války ke skalním útvarům Obří hlavě a Žábě. Pak už jen sestup na dno Náckovy rokle ke skále Faraon, a znovu nahoru ke kraji lesa a polní cestou docházíme zpět do Mšena.

Josef Bedřich Cinibulk (18. dubna 1876 Býkev – 14. července 1944 Mšeno) byl český učitel, vlastenec a propagátor turistiky na Kokořínsku. Působil ve Mšeně jako řídící učitel a později jako ředitel školy. Jako člen „Okrašlovacího spolku pro Mšeno a okolí“ vydal „Průvodce údolím Kokořínským a Mšenským Švýcarskem“ s popisem dvanácti tras, které sám v terénu vyznačil. 

Zámek Kokořín

Zámek se nachází uprostřed obce Kokořín a v současnosti je využíván Akademií výtvarného umění. Barokní jednopatrový objekt pochází z poloviny 18. století, . V té době vlastnili panství Sweerts-Šporkové. Není veřejnosti přístupný.

 Hrad Kokořín, Kokořínský důl

Původní stavba vznikla během třináctého století a tvrz částečně vytesanou do skály obývali tehdejší majitelé panství. Bohužel, sedmnácté století se stalo dobou, kdy se hrad začal měnit na zříceninu. Současný vzhled hradu Kokořín pochází z let 1911-1916, kdy došlo k úpravám. Dominantu tvoří 38 m vysoká věž válcovitého tvaru s kamennou helmou. Hradní palác se proti původnímu zvýšil o jedno patro, novodobé jsou malby na stěnách a také vybavení místností.

Během let se na Kokoříně vystřídalo mnoho majitelů. V roce 1894 prodali Josef a Marie Jírovi panství velkostatkáři Václavu Špačkovi, po něm vlastnil Kokořín jeho syn Jan a od jeho mladšího syna pak tento majetek v roce 1950 zestátnil československý stát. Špačkům byl navrácen roku 2006 a ti ho i nadále chtějí ponechat otevřený pro všechny, kdo po krásném výletu zatouží. (https://hradkokorin.eu/)

 

Mšenské pokličky (Pokličkám) najdeme nedaleko silnice mezi obcemi Kokořínský Důl a Vojtěchov. Výrazné skalní útvary jsou produktem selektivního zvětrávání pískovců a slepenců. Vznikaly tak, že se z třetihorních vyvřelin v nadloží vyluhovalo železo, které se usadilo na nepropustných slepencových polohách. Pod tímto železem jsou měkčí, jílovité pískovce. Když došlo k obnažení pískovcových bloků a jejich erozi, spodní jílovité polohy odolávaly erozi hůře než horní železité části. Výsledkem je hřibovitý útvar s pevným kloboukem a užší nohou. Nejmohutnější Poklička stojí při výstupu po dřevěných schodech, její klobouk má rozměry 6 x 5 x 1,5 m a její celková výška je 12 m. Pokličky jsou unikátní útvar, který se dostal do znaku CHKO Kokořínsko.

 

Jestřebické pokličky

Jestřebické pokličky najdete nad Vojtěšským dolem poblíž obce Vojtěchov. Jsou podobné Mšenským pokličkám a jejich vznik je stejný. Výstup k Jestřebickým pokličkám od rozcestí z lesní cesty je velmi příkrý.

Zajímavosti obce Zahrádky a údolí Pekla s tisíci bledulemi

Údolí Pekla v době kvetoucích bledulí láká velké množství návštěvníků, takže když už se tam vypravíte, je možné shlédnout další množství zajímavostí okolí obce Zahrádky, která je snadno dostupná vlakem z České Lípy.

Zahrádecký letohrádek - pozůstatky kruhové stavby nevelkých rozměrů se nacházejí v jihovýchodní části bývalé bažantnice, která se zde vyskytovala již v 16. století. V patře stavbu po celém obvodu obepínal dřevěný ochoz. Pravděpodobně sloužila jako zázemí při lovech nebo akcích s lovem spojených. Od roku 1945 však chátrá.

Kostel sv. Barbory - barokní kostel stojí na místě zaniklé středověké vsi Mnichov. Má renesanční původ, který dokládá letopočet 1582 na zdi kolem kostela. Do dnes se zachovala dřevěná kazatelna, rozměrná trojramenná kruchta a hlavní oltář. V areálu kostela se nachází také zvonice, hřbitov, barokní schodiště a sochy svatého Judy Tadeáše a svatého Václava. Zvonice má gotické základy z druhé poloviny 15. století. Celý areál je od roku 1958 chráněnou kulturní památkou. 

Socha sv. Starosty - památkově chráněné barokní dílo zhotovené v roce 1705 na přání hraběte Johanna Wilhelma Kounice.

                         
Mnichovská průrva - uměle vytvořený kanál v pískovcových skalách na Bobřím potoce, kterému se říká Mnichovská průrva, slouží jako propusť z napájení Novozámeckého rybníka. Název dostala po zaniklé středověké vsi Mnichov, která byla zničena během třicetileté války. Zajímavostí je, že průrva byla využita filmovým štábem jako kulisa při natáčení pohádky Nesmrtelná teta.

Novozámecká průrva – uměle vytvořený kanál, který nechal vybudovat císař a král Karel IV., slouží jako výpusť Novozámeckého rybníka.

                                    
Zámek Zahrádky - po roce 1623 se majitelem zámku stal Albrecht z Valdštejna, který nechal původní objekt barokně upravit a založil park. Po jeho smrti vlastní zámek až do roku 1897 Kounicové a následně Lichtenštejnové. Po zestátnění v roce 1945 objekt sloužil jako domov mládeže a středisko jazykové přípravy zahraničních studentů. Čtyřkřídlá patrová budova s nárožními věžemi v roce 2003 vyhořela, zůstaly pouze obvodové zdi. Od té doby zámek čeká na důkladnou rekonstrukci. Kolem zámku se rozprostírá rozsáhlý anglický park. Zámek a park je nepřístupný

Osada Karba je známa od 17. století jako výletní místo před vstupem do údolí Pekla vytvořeném Robečském potokem v pískovcových skalách. Byly zde dva zájezdní hostince, některá dosud zachovalá stavení jsou známá od roku 1654. Jádrem dnešní osady je kaplička z roku 1736 a roubenky v jejím okolí.

U osady přetíná údolí ve velké výšce železniční trať z České Lípy do Lovosic na klenutých obloucích. Železniční viadukt z roku 1898 je technickou památkou. Celková délka mostu je 160 metrů a výška 23 metrů. Most prošel postupně v letech 2013 a 2019 rekonstrukcí.

Skalní byty - v pískovcových skalách nedaleko osady Karba jsou vytesány zajímavé skalní prostory původně sloužící jako úkryt či obydlí místních obyvatel. 

Robečský potok vstupuje do skalnatého údolí Pekla v místech, kde dříve stával mlýn Karba, dnes zde najdete náhon, splav, stavidlo a stavení. Údolí Peklo bylo využíváno v 17. stol. okolním obyvatelstvem jako úkryt před válkou. Romantické údolí bylo oblíbené zejména v 19. stol., kdy majitel panství hrabě Vincenc Karel Kounic nechal provést úpravy tak, aby byl Robečský potok splavněn. V letech 1820-1829 nechal vybudovat chodníky a můstky, tehdy byl také proražen skalní tunel. Pod zámkem Zahrádky (tenkrát Nový zámek) bylo postaveno přístaviště s loďkami, odkud zámečtí hosté vyplouvali na vyjížďky po splavněném Robečském potoce. Kaňon Robečského potoka je dlouhý asi čtyři kilometry.

Na skále připevněná deska připomíná Ladislava Lise, který zde přebýval, signatář Charty 77, politik, milovník přírody a zvířat a po revoluci též poslanec Parlamentu Československé republiky.

Vzhůru z údolí vede stezka k penzionu Kozí farma Nový Dvůr. V jejím areálu se nachází zbytky ruin hradu Zahrádky a vyhlídkový altán, postavený údajně kvůli návštěvě císaře Františka Josefa.

Skautské skále vévodí v bílém mramoru vytesaný znak se skautskou lilií. Útvar má bohužel i jiný název. Někdo ho nazývá Skála smrti či Černá skála.

V „předpeklí" lze na skalách objevit skalní reliéfy - dvě tváře v nadživotní velikosti. Jsou to portréty skladatele Richarda Wagnera a filozofa Friedricha Nietzscheho od amatérských sochařů Ericha Hockela a Augustina Schindlera.

Brtníky, Kopec, údolí Brtnického potoka - trocha sakrálních památek a trocha ledové krásy

Socha sv. Jana Nepomuckého, Brtníky

Pomník obětem 1. světové války, Brtníky

Kříž pod zaniklým kostelem v Brtníkách

Kříž u silnice v Brtníkách

Kopec

Základem starého osídlení byly čtyři mlýny a katry na Brtnickém potoce. Podle písemných podkladů byla obec založena roku 1660 zprvu jako samostatná s vlastním rychtářem, v roce 1850 byla připojena k Brtníkům. V 70 domech zde žilo 380 obyvatel, z nichž většina pracovala v brtnických továrnách. Původní jméno Hemmehübel měla až do roku 1946. V obci byly 4 velké vodní nádrže, u nichž byl vždy vodní mlýn nebo pila. Dva z těchto mlýnů spojených s pilou vlastnil od konce 17. století rod Zimmerů. Zimmerovi byli majiteli i Dolního mlýna (Zimmerovy pily) až do roku 1945. Hans Zimmer zde před 2. světovou válkou konstruoval a stavěl větroně, které si vedly úspěšně při leteckých soutěžích. Ze čtyř rybníků se do dnešní doby dochoval pouze jeden, obnovený roku 2000. Zachovala se kaplička z roku 1809 a z několika restaurací pouze hostinec Focke, dnes Hospoda U Oty. Od 18. století se v Kopci odlévaly zvony a z osady vzešla řada vynikajících zvonařů. Tradice zvonařství přetrvala v Kopci až do 19. století. Posledním známým zvonařem v Kopci byl Josef Kittel, z jeho dílny se zachoval zvon odlitý v roce 1802 a umístěný v saském Neusalza. Do konce 2. světové války zde žili převážně Němci. Po porážce fašismu následovalo vysídlení pohraničí. Byla zbourána nejméně polovina domů. (volně z  http://www.hemm.cz/index.html)

Kříž u silničky do Kopce

Kaple Panny Marie v Kopci, postavená roku 1809

Kříž u silničky do Kopce u objektu č. 16

Kříž (u mlýna)

Sv. Antonín (údolí Brtnického potoka) - byla postavena na památku tragického úmrtí mlynáře Johanna Zimmera (+1707). Nápis na čelní straně podstavce ve volném českém překladu zní: "Šestého července roku 1707 o jedenácté hodině zde skončil můj život. Johannes Zimmer." Uprostřed nápisu je klečící postava J. Zimmera, modlícího se nad rozevřenou knihou. Dle ústního podání zde Johann Zimmer zahynul při tragické nehodě v kamenolomu.

Údolí Brtnického potoka a jeho ledové ozdoby

Vyhlídky Špičák a Großer Stein zalité jarním sluncem

 Špičák (544 m) Varnsdorf

Špičák (544 m) je široká zalesněná kupa, kde na jižním a západním úpatí se nachází vrstva třetihorních usazenin s drobnými polohami hnědého uhlí, které zde bylo v polovině 19. století neúspěšně dobýváno. Uhlí se tu hledalo od roku 1836. Ve Varnsdorfu a Seifhennersdorfu vzniklo několik těžebních společností, ale nalezené uhelné sloje měly jen malou mocnost a jejich dobývání nebylo výnosné.

Na vrcholu kopce bývala již před koncem 19. století dřevěná vyhlídková plošina, zřízená Horským spolkem. Později získal podnikavý hostinský Franz Kühnel od knížete Lichtenštejna povolení postavit na Špičáku výletní restauraci s velkou letní verandou a 14 m vysokou vyhlídkovou věží, kterou otevřel 12. července 1898. Vydržela do 26. listopadu 1905, kdy spolu s přilehlou rozhlednou úplně vyhořela. Franz Kühnel hned na jaře následujícího roku otevřel na vrcholu novou hospodu, která byla bez věže. Ta také v noci ze 4. na 5. července 1915 shořela a vrchol Špičáku zůstal dlouhou dobu prázdný. V roce 1930 byla na kopci zřízena malá chata s letním výčepem. Majitel Josef Grünwald k ní nechal v roce 1933 přistavět prosklenou věžovitou nástavbu, která sloužila zároveň jako hostinská místnost i jako rozhledna. Restaurace na Špičáku přečkala druhou světovou válku a sloužila až do začátku 50. let, kdy bylo podél státní hranice zřízeno nepřístupné hraniční pásmo. Hostinec byl uzavřen a ubytovali se v něm příslušníci pohraniční stráže. O pár let později vyhořel a zůstaly z něj jen zříceniny.

Volně z http://www.luzicke-hory.cz/mista/index.php?pg=zmvspic

Großer Stein (471 m) Leutersdorf – Spitzkunnersdorf

Goethekopf (465 m)

Z Valdeku na Vlčici (za kamennými svědky minulosti)

 Krásná procházka od žst. Valdek, kde nedaleko tratě lze nalézt ukryté v lese a v trávě tzv. Grohmannovy kameny, pokračuje po Valdecké cestě až k Vlčici, kde můžete najít starou cestu nebo spíše její pozůstatky na vrchol.

                                

Valdek je malá vesnice na Šluknovsku v okrese Děčín. Její jižní část je částí obce Staré Křečany, severní část je součástí základní sídelní jednotky Harta-Valdek místní části Království města Šluknov. Ve starokřečanské části vesnice je evidováno 22 adres. V roce 2011 zde trvale žilo 18 obyvatel. Nejstarší písemná zmínka pochází z roku 1787.

Přírodní památka Vlčice je zalesněné území se starým bukovým porostem. Tato krajina představuje nejstarší bukový porost v celém Šluknovském výběžku, nejstarší stromy jsou více než 250 let staré. Podle průzkumu z let 2015 až 2018 zde také žije 59 druhů ptáků, z toho 18 druhů zvláště chráněných.

 O pokladu na Vlčici

Skoro každý kopec, každá hora severního výběžku našeho okresu má svůj poklad, který sem ukryli loupeživí rytíři, bázliví lidé, nebo strašliví kouzelníci, a všechny nyní střeží sám satan, či jeho služebníci. Jen správná kouzelná formulka, nebo nevinná lidská duše mohou mít úspěch při jejich vyzvednutí. Poklady se většinou nechají nalézt jen o půlnoci, zřídkakdy za jasného denního svitu. Výjimku činí pouze Květná neděle, kdy během pašijí vystupují z hlubin země a nechají se velmi lehce sebrat.

Jedním z vrchů, kde odpočívá po mnohá léta obrovský zlatý a stříbrný poklad, je Vlčice, 512 m vysoká. Celý kraj o něm velmi dobře věděl, stejně jako dva bratři z Kunratic, jež denně učil malinký, šedý mužíček své obsáhlé a dlouhé průpovídky, které byly schopny otevřít brány země.

Jednoho roku se již cítili dosti vzděláni v kouzelnickém řemesle a rozhodli se, že poklad z blízké hory určitě vyzvednou. Nepatřili k nejstatečnějším, tak si počkali na Květnovou neděli, kdy všechny z pokladů zemských hlubin vystoupí za bílého dne ze svých skrýší, a ten den vyrazili do lesa. Pomalu vystupovali po strmém svahu a když blížili k temeni, nemohli si vzpomenout na žádné kouzelnické zaříkávadlo. U velikého balvanu nahoře již viděli kovanou truhlici vzácné řemeslnické práce, chtivě přidali do kroku, ale v tom zapraskalo v korunách stromů, obloha zčernala tak, že nebylo vidět na krok, jen blesky doprovázené burácejícím rachotem hromu ozařovaly chvílemi lesní království. Smrtelný strach zachvátil oba bratry, a tak se otočili a pelášili dolů. Čím více se blížili k patě kopce, tím se bouře víc a více uklidňovala. Když vyběhli ven z lesa, bylo všude ticho, jen poklidný vánek rozháněl zbytky mraků po obloze. Bratři si oddechli a ani nepomysleli na poklad, který tam nahoře znovu zmizel v hlubinách země. Chudí jako předtím se vraceli domů, ale od učení se čarodějnictví a hledání pokladů upustili navždy.

Poklad na Vlčici čeká dál buď na úspěšnější čarodějnické učně, nebo na naprosto poctivé a bezúhonné lidi, kteří by ho mohli získat.

(převzato z

https://www.lovecpokladu.cz/s/mdc-sluknovsko/povesti-o-pokladech?backlink=otji8)