Za nejsevernějším bodem Rakousko - Uherska

Za překrásného počasí jsme vyrazili na další podzimní výlet KČT. Naším cílem byl nejsevernější bod České republiky. Z Rumburku jsme se přesunuli autobusem, takovou menší okružní jízdou severní částí Šluknovského výběžku, do obce Lobendava. Dále autobusy nejezdí a tak jsme se vypravili již po vlastních.

Lobendava (dříve Lobendau) leží v údolí Lučního potoka v nadmořské výšce 344 m, má 268 stálých obyvatel a první písemná zmínka o obci pochází z roku 1449. Míjíme kostel Navštívení Panny Marie z 18. století s bývalým hřbitovem, který byl v 19. století zrušen a severněji od kostela byl vybudován hřbitov nový, dnes využíván jen z poloviny, kde jsme si prohlédli mimo jiné jednu velmi zajímavou sochu. 

Doputovali jsme do osady Severní (dříve Hilgersdorf), která bývala samostatnou obcí do roku 1960. Název Hilgersdorf je snad odvozen od starogermánského jména Hildegard. V jižní části obce jsme minuli tzv. "Soudní lípu", která byla v roce 2006 vyhlášena památným stromem, neboť patří mezi nejstarší původní stromy na Děčínsku, ale je již ve velmi špatném stavu. 

Na rozcestí (u točny autobusů) jsme odbočili vlevo na žlutou turistickou značku, která nás vedla k západu mezi chalupami a potom širokou pevnou cestou do lesů až na státní hranici. Hraniční stezka pokračovala vzrostlým lesem s řadou starých buků, po nichž je pojmenovaná Buková hora (512 m), po jejímž západním hřbetu jsme se pohybovali. To se již naše skupina turistů proměnila v nadšené houbaře, kteří plnili tašky houbovými úlovky. Postupně jsme všichni, i málem ztracenci, doputovali k nejsevernějšímu bodu ČR. Dlouhou dobu byl mylně považován za nejsevernější bod hraniční mezník 2/40, teprve od roku 2013 je označen nejsevernějším bodem ČR hraniční mezník 2/41,  to je tzv. Nord Kap, hraniční kámen na česko-německé hranici. Toto místo je i nejsevernějším bodem bývalé Rakousko-uherské monarchie. U samotného nejsevernějšího bodu se nachází pamětní obelisk, který byl slavnostně odhalen 28. října 2013, a odpočívadlo těsně "za čárou" vybudované německým turistickým spolkem.

Po malé svačině a společném fotu u obelisku jsme pokračovali dále po stezce podél Hraničního potoku, který vytváří krásná zákoutí a je lemován informačními tabulkami mladých přírodovědců s vyobrazením rostlin a živočichů, žijících kolem stezky a potůčku.

Stezka nás dovedla až k turistickému hraničnímu přechodu Lobendava-Severní/Steinigtwolmsdorf a my zamířili po zelené turistické značce zpět do osady Severní. Cestou jsme mohli shlédnout (za točnou autobusů u bývalé školy) sochu Panenky Marie z roku 1896.

Čas rychle plynul a nestihli jsme vše. Sluníčko a modrá obloha nás provázeli i při zpáteční cestě, kdy mnozí protáhli krok. Spojení sem je dosti špatné, tak se mi zdálo, že pospíchají na autobusový spoj. U autobusové zastávky, kam jsme dorazili minutu před odjezdem, se skoro jednomyslně rozhodlo, že je nutné se občerstvit a tak navštívili jsme místní restauraci U hraničáře, jak jinak nejsevernější hospodu v ČR. Dalo se pivko, někdo si dal k jídlu polévku, mnozí z nás řízek s domácím bramborovým salátem. Tak to teda byla porce. Musela jsem se s tím řízkem dosti poprat, abych ho spořádala. Sytí jsme odjeli dalším spojem domů. Celkem 11 km, houbařské pobíhání jsem nezapočetla, 200 výškových metrů nahoru a 200 dolů.

Výstup na Střední vrch, Pustý zámek

Výlet jsme začali na žst. Mlýny. Chvilku jsme ťapali po silničce směrem do Horní Kamenice, minuli jsme „hrnkový“ strom (zvláštní místní zahradní dekorace) a kapličku u cesty a po 900 m jsme odbočili vpravo přes železniční přejezd a za říčkou Kamenice jsme začali stoupat po málo používané lesní cestě na dnešní náš první cíl Střední vrch. Po 2 km a zdolání 200 výškových metrů jsme byli nahoře, jakoby nic.

Střední vrch (593 m) je čedičový kopec, z jehož vrcholu vyčnívá výrazný skalní suk, podle něhož se vrch lidově nazýval Hranáč nebo Skála. Byl také přezdívaný Mattterhorn podle svého vzhledu. Strmé rozeklané skalní stěny jsou tvořené čedičovými sloupy, svahy pod nimi pokrývají částečně zarostlá suťová pole. Vrchol je přístupný od západu strmou pěšinkou a náš výstup byl navíc stížený mokrým terénem, ale všichni, kteří se vydali na vrchol, výstup zdárně zvládli, i když mnozí z nás za pomoci nohou i rukou. Přestože nebylo jasné počasí, výhledy byly až do dálek. A co jsme viděli či případně mohli vidět?

Na severu je údolí říčky Kamenice s osadou Mlýny a vzdálenějšími Kytlicemi, lemované zalesněnými vrchy mezi Studencem a Jedlovou. Na východě vyčnívá Pěnkavčí vrch, špičatý Klíč a na obzoru za nimi vzdálený Hvozd. Na jižní straně je osada Prysk se strmým Šenovským vrchem, za nímž leží Kamenický Šenov. Za Břidličným vrchem na západě se otevírá pohled k České Kamenici se Zámeckým vrchem a dále na zvlněnou lesnatou krajinu Českosaského Švýcarska s výrazným kuželem Růžovského vrchu a vzdálenějšími masivy Děčínského Sněžníku, Grosser Winterbergu a Grosser Zschirnsteinu na obzoru. Na jihozápadě vystupují četné kopce Českého středohoří, mezi nimiž můžeme za jasného počasí spatřit i Milešovku. Na vrcholu jsou umístěny tabule s označením jednotlivých vrcholů, ale shodli jsme se, že nejsou moc přesné, no skoro vůbec.

A hurá k dalšímu našemu cíli. Asi 1 km severozápadně od Středního vrchu vystupuje nad údolí Kamenice nevelký čedičový vrch, nazývaný dříve Herdstein nebo Hausstein (471 m). Lidově se též označoval jako Hadstein, protože zde bývalo čihadlo.

Bohužel mokrý terén nedovolil bezpečně vystoupat na vrch, což jsme oželeli a na nevelké louce v sedle pod vrchem jsme vybalili svačinu. Zde stál ve 30. letech 20. století dřevěný hostinec Herdsteinbaude, dnes tu stojí novější zděný dům.

Vrátili jsme se na lesní cestu a sestoupili podél Břidličného vrchu do údolí říčky Kamenice k Pustému zámku a vydali jsme se na vrch.

Pustý zámek je strmý znělcový skalní ostroh (405 m). Erozí řeky vznikla na Pustém zámku asi 50 m vysoká skalní stěna, která byla částečně odlámána při stavbě silnice v 19. století. Tvoří ji čtyř až šestiboké znělcové sloupce, jejichž délka dosahuje 25 m a tloušťka až 1,85 m. Tyto sloupy jsou na úpatí skály uložené prakticky vodorovně, směrem vzhůru se stále více naklánějí a vytváří obrovský vějíř. Na skalním ostrohu se dochovaly zříceniny hradu Fredevaldu, který zřejmě postavili Michalovici ve 13. století k ochraně obchodní stezky směřující údolím Kamenice do Žitavy, avšak první historická zmínka pochází až z roku 1406. Hrad stál na vyvýšené ploše a z ostatních stran jej chránila polokruhová hradba s příkopem, kterým sem dnes vystupuje stezka od bývalé hájovny, a když jsme zdolali několik serpentýn stezky, dorazili jsme na vyhlídkové místo.

Dále jsme se vypravili po červené turistické značce a lesní cestou podél toku říčky Kamenice jsme dorazili do Horní Kamenice, kde na samém okraji stojí těsně u železniční trati pověstmi opředená skála Hrnčíř. Tato osamělá pískovcová skála ve tvaru kužele, zužujícího se směrem dolů, byla při stavbě železnice úmyslně zachována. U cesty na úpatí skály stojí výklenková kaplička, vytesaná z menší pískovcové skalky.

V České Kamenici se naše skupina roztrhala a rozprchla, neboť každý vyhledával občerstvení dle své chuti. Zase jsme se všichni shledali na nádraží v České Kamenici a společně vyrazili domů. Sečteno a podtrženo - 11 km, 340 výškových metrů nahoru, 430 dolů.

Toulání nejen Máchovým krajem

Čas rychle utíká, poločas prázdnin se pomalu naplnil a my jsme se rozhodli pro malou dovolenou. Vzhledem k účasti malé princezny (vnučka, ne moje) vyrazili jsme na tři dny za dobrodružstvím pod stan do kempu Family. Family kemp Máchovo jezero se nachází ve Starých splavech pod vrchem Borný, v klidné zátoce s vlastní soukromou písčitou pláží.

Areál kempu má upravený travnatý povrch se vzrostlými jehličnany, které zajišťují v horkých letních dnech velice příjemnou teplotu. Kemp byl útulný a byla to výborná základna pro naše „výpady“.

DEN PRVNÍ

1. Výšlap na vrch Borný (446 m)

Symetrický kužel neovulkanického vrchu leží na severozápadním břehu Máchova jezera, mezi Starými Splavy a Břehyní. Je to čedičová vyvřelina proniklá skrz pískovce, jež tvoří typické terasy na svazích. Z čedičového kamene jsou postaveny i základy vysílací stanice, která stojí na vrcholu. Vrchol je zalesněn, ale z několika míst na svazích jsou pěkné výhledy na Máchovo jezero. Z Borného prý obhlížel terén v srpnu roku 1813 Napoleon Bonaparte.

2. Výlet do městečka Sloup v Čechách

Skalní hrad Sloup - Na 35 m vysoké pískovcové skále (100 m dlouhé a 60 m široké) leží památkově chráněný objekt Skalní hrad Sloup. Z vlastního hradu zůstaly do dnešních dnů zachovány jen zbytky některých prostor a budov, kdysi vytesaných do skály. Převážnou část prohlídkového areálu představují bývalé poustevny, skalní kostel, ambit, kaple, terasy a další objekty, které zde byly uměle vytvořeny v době baroka. Na toto období se odvolávalo i pozdější pojmenování skály Poustevnický kámen.

Cikánské údolí s jeskyněmi - Okruh pod sloupským hradem vede pěšinou podél Dobranovského potoka. Asi po 1 km se dostaneme k Malé Cikánské jeskyni uměle vytesané s klenutými stropy. Mohutný skalní převis tvoří protáhlá klenutá prostora, jejíž strop podpírají dva štíhlé pilíře. Jeskyně byla zřejmě vytvořena kolem roku 1756 těžbou brusného písku pro první sloupskou zrcadlárnu. Po dalších 500 m dojdeme k pískovcové Velké Cikánské jeskyni osídlené pravděpodobně již v pravěku.

Samuelova jeskyně - Od skalního hradu Sloup se vydáme po modré turistické značce a dále po směrovkách vstoupíme do lesa a vyšlápneme příkře asi 300 m a jsme na místě. Samuelova jeskyně byla pojmenována po poustevníkovi Samuelovi Görnerovi, který byl profesí zahradník a optik. V jeskyni, kterou sám vyhloubil, vyráběl brýle a dalekohledy. Žil zde od roku 1718 až do roku 1735. Pak přesídlil na sloupský hrad a po několika dalších letech do chatrče u Svaté hory u Příbrami, kde byl jednou v noci přepaden a zavražděn. V Samuelově jeskyni se nalézá předsíňka, která sloužila jako kuchyň, a obytná místnost 6x2,5 metru s okny. Asi před 100 lety byla skála upravena jako vyhlídka.

Rozhledna a vyhlídka Na Stráži - Na místě dnešní rozhledny stávala od roku 1933 turistická chata s německým názvem Wachsteinbaude, později pak dřevěná chata Na Stráži využívaná jako rekreační středisko. V roce 1990 byl provoz chaty ukončen a o devět let později ji zchvátil požár. V roce 2010 byla zahájena stavba rozhledny a penzionu a v červenci 2011 pak byly slavnostně otevřeny. Rozhledna je postavěna z ocelového tubu, který ukrývá kovové schodiště, a je celá opláštěná smrkovými prkny. Tyčí se do výšky 33 metrů na skalním masivu vysokém 354 metrů a jsou zde skvělé výhledy nejen do sloupského údolí.

Lesní divadlo - Bylo vybudováno v mělké skalnaté sníženině na jihozápadním úpatí pískovcového ostrohu Na Stráži, asi půl kilometru jižně od Sloupu. Zasloužil se o to Divadelní spolek Sloup a výstavba lesního divadla podle návrhu malíře Ringela začala v roce 1920 a v létě následujícího roku bylo divadlo slavnostně otevřeno. Divadlo využívalo členitý pískovcový skalní masiv, za nímž se ukrývalo zákulisí. Jeviště bylo na severní straně ukončeno asi 3,5 m vysokou válcovou věží, spojenou se skalním masivem kamennou zdí s gotickou bránou.  V příkopu pod jevištěm bylo orchestřiště a na protilehlém svahu bylo upravené hlediště s dřevěnými lavicemi asi pro 1600 diváků. Od 60. let 20. století divadlo chátralo a upadlo v zapomnění. V roce 2004 bylo divadlo opraveno a do protějšího svahu byly zasazeny lavičky pro 250 diváků. V letních měsících se zde konají pravidelná divadelní představení a jedno z nich – pohádku pro děti O krásném pávu a začarovaném hradu jsme si užili i my.

DEN DRUHÝ

1. Výšlap na vrch Šroubený (375 m), někdy též Sroubený, německy Schraubenberg

Neovulkanický čedičový vrch leží na severním břehu Máchova jezera. Z vrcholu a z pískovcových teras Havraních skal je krásný rozhled na jezero a Dokeskou pahorkatinu. Jsou zde nepatrné pozůstatky středověkého hrádku Rabenstein.

Jméno Sroubený je odvozováno od údajného srubu – dřevěné strážní věže na vrcholu, ale německému jménu Schraubenberg lépe odpovídá česká verze Šroubený (nemající se srubem nic společného). Jiný výklad předpokládá přenesený význam „zátka″ a odvozuje jméno kopce od jeho polohy, uzavírající údolí (respektive Máchovo jezero).

2. Výlet na hrad Houska

Nedobytný hrad měl v letech 1270 až 1280 založit Přemysl Otakar II. Nepatří mezi nejkrásnější hrady, přesto se stal oblíbeným cílem mnoha výletníků. Podle legendy byl hrad zbudován na skále, ve které vedla průrva až do pekla.

Hrad byl zpřístupněn široké veřejnosti teprve roku 1999. Dnes žije kulturními akcemi. Při naší návštěvě se konala akce Bohnice na Housce - řemesla v podání klientů a terapeutů PN Bohnice a dalších dílen.

3. Cinibulkova naučná stezka

Stezka prochází chráněnou krajinnou oblastí Kokořínsko, částí přírodní rezervace Kokořínský důl, územím severně od města Mšena. Stezka je pojmenována po Josefu Bedřichu Cinibulkovi (1876–1944), učiteli ze Mšena a propagátorovi turistiky na Kokořínsku. Z časových důvodů jsme si vybrali jen krátký úsek – skalní Bludiště (poblíž hájovny Na Rovinách). Skalní seskupení Bludiště je tvořeno mohutnými skalními komíny a úzkými soutěskami. Je dobré sledovat pozorně značení, které nás bezpečně vyvede z těchto překrásných pískovcových skal, jinak bychom v tolika průchodech mohli „zabloudit“. 

DEN TŘETÍ

Putování z Hradčan do Provodína

Mezi Máchovým jezerem a Mimoní na Českolipsku se nachází oblast pískovcových skal nazývaná Hradčanské stěny. Jedná se o oblast protnutá říčkou Ploučnicí, která kdysi bývala vojenským prostorem. Samotná obec Hradčany u stejnojmenného rybníku působí velmi milým dojmem. Doporučuji pěší turistiku - minimální převýšení, malá koncentrace turistů, ideální s dětmi či se psy, zajímavá místa.

Psí kostel je jeskyně, která se nachází v Polomených horách. Jedná se podzemní prostor v pískovcovém skalním bloku o rozměrech asi 7 x 9 x 5 m při výšce 2 až 2,5 m. Má sedm vstupních otvorů a vznikl pravděpodobně umělým rozšířením původních skalních převisů, výklenků a skalních oken. Velice působivě vypadají podpěrné sloupy největších prostor, které mají podobu přesýpacích hodin. Název lokality a jeskyně Psí kostel je odvozen z německého Hundskirche, kde Hund je pes a kirche kostel. Jeskyně bývá někdy také nazývána Husův kostel, což vzniklo zřejmě zkomolením původního německého Hunds na Hus. Psí kostel je oblíbeným místem trampů, v minulosti se tu zřejmě skrývali protestanti, loupežníci a dezertéři.

Nedaleko, prakticky na dohled od Psího kostela, se nachází skupina pískovcových skal, kde za pozornost stojí především Skalní brána vysoká zhruba pět a široká necelých pět metrů, na pohled zmenšenina známé Pravčické brány.

Co napsat na závěr. Moc hezký kraj s mnoha zajímavými místy a my jsme z toho všeho zvládli pouze střípky a moc se nám líbilo

Přes tři hrádky

Je krásná sluneční sobota 20. července 2019 a my vyrážíme s KČT Rumburk na dnešní výlet, který začínáme na křižovatce u autobusové zastávky Kyjov - hostinec. Dnes je tu restaurace Na Fakultě, ale stával zde vyhlášený hostinec U Českého Švýcarska, který v roce 1992 vyhořel. Odtud vcházíme po červené turistické značce do Kyjovského údolí a míjíme rozcestník, kde stával starý Dixův mlýn, uváděný již roku 1571 a zbořený po roce 1945. Cesta se nám dvakrát zatočí a dojdeme k odbočce do skal vlevo. Tedy vzhůru! Po schodech mezi skalními stěnami vystoupáme ke skalní věži Strážce Kyjovského údolí a na Kinského vyhlídku. Rodu Kinským toto území opatřilo do roku 1945. Trošku se rozehřejeme a zadýcháme, ale jsme odměněni krásnými pohledy dolů do údolí a na protější zalesněné srázy a skály. A jak jinak děláme společné foto na samospoušť, tak jsme tam všichni – osm lidiček a jeden pes.

Nad vyhlídkou dojdeme na žlutou značku a na značky Köglerovy naučné stezky. Tato naučná stezka je 23 km dlouhá cesta Krásnolipskem pojmenovaná po Rudolfu Köglerovi, který ji v délce 12 km v roce 1941 vyznačil. Obnovená byla krásnolipskými turisty v letech 2003 až 2006, kteří ji prodloužili.

Dáme se po značkách vpravo a sejdeme přes Nebeskou bránu (spadlý kámen) do údolí Sýrového potoka, který sem přitéká z Kyjovské přehrady. Kde se vzal tento název, opravdu nevím. Opět po značkách začneme stoupat k dalším skalním útvarům Bratrské kameny, které jsou spojené můstky. Dalšími útvary jsou lidskou rukou částečně upravené Lví doupě a Obří hlava. Pak přes menší strž dojdeme na dnešní první hrádek na Kyjovský hrádek. Ten se v minulosti jmenoval různě, například Horní Karlštejn. Ačkoliv měl údajný hrad neobvykle velkou rozlohu, nedochovaly se o něm v historických pramenech žádné písemné zprávy. Pravděpodobně byl založen kolem roku 1300 pány z Michalovic, o jeho konci skoro nic netušíme. Jednou z teorií je, že hrad sloužil jako opevněná základna pro těžbu rud v okolí. Dnes z hradu zbyly příkopy a záseky do skal, což dokazuje, že hrad byl ponejvíce jen dřevěný. Je zde turistický přístřešek s lavičkami, takže vyndáváme první svačinu a posilujeme se na další cestu.

Je čas jít dál, tak opouštíme hrádek a úzkou skalní průrvou se schůdky, z nichž mnohé se značně viklaly, sestoupíme kolem skalní věže s praporkem zpět na cestu Kyjovským údolím. Nacházíme se na rozcestí Pod praporkem, zde na nedaleké skále je umístěna pamětní deska bratrů Eduarda a Františka Bienertovým. Ti žili ve Šluknově a zasloužili se o rozvoj turistiky a vlastivědného poznání zdejšího kraje. V roce 1990 zemřeli rukou vraha. Naproti je jeskyně Vinný sklep, vzniklá zřícením pískovcových kamenů, která je navštěvovaná v zimním období v době ledopádů.

Dále pokračujeme po červené značce údolím sevřeným vysokými skalami. Asi po 600 metrech dojdeme k odbočce k jeskyni Víl na protějším břehu Křinice. Překračujeme říčku a vydáváme se po lesní cestičce vedoucí na pravém svahu.  Zde začíná část cesty, kterou jsme si nazvali modré období. Cesta je lemovaná borůvčím se spousty zralých borůvek, do jejichž konzumace se všichni pouštíme. Asi 1 kilometr od Kyjovského hradu docházíme k Turistickému mostu a o tom, že patříme k sobě, svědčí naše modrofialové ruce a pusy, a nenechají na pochybách nikoho o tom, co jsme dělali. Turistický most je známá křižovatka cest a do Křinice se tu vlévá Vlčí potok. Současný most je z roku 1992, vedle stojí turistický přístřešek s lavičkami, kde zasedáme k dalšímu odpočinku a doplnění tekutin.

Po kratičkém odpočinku pokračujeme po zelené značce podél zmíněného Vlčího potoka, který je nyní úplně vyschlý. Na křižovatce Vlčí potok – u skály se od něho odpoutáváme a stoupáme zalesněným hřebenem. Na něm přijdeme na rozcestí k Brtnickému hrádku. Pěšina po ostrohu překonává postupně čtyři skalní rozsedliny sloužící jako příkopy. Do jádra hradu se vcházelo po úzké římse. Jádro bylo tvořeno dřevěnou či hrázděnou věží zakotvenou do pískovcového tesaného podvalí. Vchod do podvalí byl ze severu, jsou zde zachované stopy po policích a trámech. Brtnický hrádek, zvaný též Loupežný či Loupežnický zámek vznikl ve 13. století poblíž dálkové zemské stezky a vznik patrně souvisí se snahou o zajištění severní hranice českého státu. Zdejší území patřívalo Žitavským a po nich Berkům z Dubé.  Písemné zmínky o něm se nedochovaly, ani jeho pravé jméno není známé. Název Loupežnický  zámek vznikl později.

Druhý hrádek zdolán a my vyrážíme dál. Naše cesta pokračuje po zelené směrem ke Štenberku. U Soví jeskyně odbočujeme vpravo a skoro neznatelnou cestičkou sestupujeme rozsedlinou prudce dolů na zaniklou cestu pod Křtícím kamenem, která nás vyvede na cestu údolím Vlčího potoka, kde vede modrá turistická. Po pár metrech směrem zpět k Turistickému mostu v místě, kde se v zimě nachází ledopád Vlčí stěnka, odbočujeme vpravo na lesní cestu a míříme na východ. Cestou překonáváme překážky, které nám nastražila příroda, kdy je cesta zatarasena spadlými stromy či místy hustě zarostlá mladými smrky a poté vcházíme do Kunzova dolu. Výstup Kunzovým dolem je velmi náročný nejen výstupem vzhůru, ale i díky přelézání, podlézání spadlých stromů a tak mobilizuje poslední síly. Na hřebeni se dáváme neznačenou cestou vpravo, přejdeme přes mělké sedlo a dojdeme na třetí Vlčí hrádek. Jde o skalní výspu chráněnou dvěma příkopy a podvalí, coby základ hlavní obytné věže. Na stěně podvalí můžeme vidět zajímavost reliéf tajemného obličeje. Podle archeologie tento jinak historický neznámý hrad existoval stejně jako dva předchozí, které jsme dnes navštívili, někdy mezi lety 1280 až 1350.

Vracíme se stejnou cestou, která nás dovede na křižovatku u Englova pramene. Zde vpravo stávala ve 13. století sklárna, která byla jako nejstarší sklárna u nás archeologicky zkoumaná. Dnes je to jen zarostlá hromádka kamenů. Voda z Englova pramene nás příjemně osvěží a my rozbalujeme poslední zbytky svačiny. Již na sobě pociťujeme ušlapané kilometry a zdolané překážky a vydáváme se na poslední část cesty. Zde již putujeme po značkách Köglerovy naučné stezky. Projdeme stráněmi Kamenného vrchu, sejdeme od Dlouhého Dolu a nad chatkami dojdeme na  začátek Kyjovského údolí.

Natěšeni na zlatavý mok docházíme do restaurace Na Fakultě, kde dáváme zasloužené pivo (ti, co dávají obvykle malé, dali velké, ti, co jedno, dali dvě, dále nerozepisuji) a další občerstvení a vracíme se autobusem opět s přestupem v Krásné Lípě domů.

Podle mapy.cz byla trasa 12,2 km, převýšení 535 m nahoru, 535 m dolů, vzdálenost je měřená na mapě z leteckého pohledu, nebere v potaz to nahoru a dolů, skutečnost byla o něco větší. Náročnost hlavně neznačených cest se nedá vyčíslit ani náhodou, musí se to prožít.

Jiřetín, Křížová cesta, Tolštejn

Krásný sluneční den, sobota 6.7.2019, a my vyrážíme s KČT na výlet. Vlak odráží v 9,14 hod. a já s Kelvinem opět na poslední chvíli naskakujeme na vlak. V Krásné Lípě vyhlížíme „velitele výpravy“ Zdenka, je tu, tedy hurá vyrážíme. 

V Rybništi přestupujeme z vlaku ČD na vlak Trilex a frčíme do Jiřetína pod Jedlovou. Paní průvodčí je milá, vybírá ty drobné za převážně seniorské jízdné a za Kelvina nechce jízdné, prý, že za kočky se neplatí. Co Kelvine, budeme to považovat za urážku nebo raději ušetříme?
Jsme na startu v Jiřetíně pod Jedlovou a vydáváme se na historické náměstí. Abychom hned na začátku pobrali síly a energii, bereme „útokem“ místní cukrárnu a posilujeme se zmrzlinou, dortíkem či kávičkou. 

Velitel velí a my pokračujeme přes krásné náměstí a stoupáme strmě po Křížové cestě na Křížovou horu, odfukujeme a kocháme se. Dále po zelené turistické značce pod horou Jedlová míjíme hájovnu Ranč 7D a odbočujeme k dalšímu našemu cíli zřícenině hradu Tolštejn (dříve Dohlenstein znamenající Kavčí skála). Někteří vystoupají až na vyhlídku, jiní dají něco k zakousnutí či napití. Poslední část našeho výletu vede po tzv. Tolštejnské cestě na žst. Jedlová. Všichni se těšíme, neboť místní restaurace je vyhlášená svojí výbornou kuchyní. Naše zklamání je obrovské, když zjistíme, že k jídlu nelze nic objednat, neboť kuchyně je doslova vyjedená. Hezké počasí a prázdninový čas sem přilákal velké množství návštěvníků, turistů i cyklistů, takže se musíme spokojit jen s uhašením žízně a nejbližším vlakem se vracíme zpět domů. 

Mnozí z nás do Jiřetína, na Křížovou horu či na Tolštejn zavítali již mnohokráte, takže jsme nic nového neviděli, přesto je vždy moc příjemné se do těchto míst vypravit. 

Kostel Nejsvětější Trojice na náměstí v Jiřetíně 

Zídka u domu čp. 252 s kamennými erby Jiřetín 

Kapličky Křížové cesty na svahu hory 

Tolštejn na obzoru 

Hájovna známá také jako Ranč 7D 

Tolštejn cestou směr Jedlová žst. 

Hrbolec, Chřibská

Zajímavé půldenní toulání jsme začali v Rybništi u odbočky na Doubici. Asi po 1 km po silnici jsme odbočili vlevo na lesní cestu a po 200m jsme došli k našemu prvnímu cíli Hrbolci.

Hrbolec (516 m) je zajímavá čedičová skála nazývaná též Piklštejn, s výškou cca 15 m. Jedná se o významný skalní útvar vytvořen dlouholetou erozní činností. Na vrcholu je kolmo postaven jeden kámen (viklan) připomínající chochol dragouna. Viklan zde zůstal přirozeně – okolní skála se rozpadla a středový kámen zůstal zachován. Dnes je již skála zcela zarostlá lesem, ale dříve svým nápadným tvarem upoutávala pozornost a byla označována jako Strážce Českého Švýcarska. Na vrcholu skály byla v roce 1894 upravena vyhlídka se zábradlím, která však dnes již neexistuje a vrcholek asi 15 m vysoké skály je dostupný pouze lezecky. V roce 1639 údajně tábořili východně od skály Švédové, po nichž tu zůstaly tzv. Švédské šance.

Dále jsme si cestu jsme zkrátili přechodem louky a napojili jsme se na modrou turistickou značku, která nás dovedla do obce Chřibská. Z náměstí jsme se vydali po žluté turistické značce k dalším dnešním cílům.

Historický střelecký terč Chřibská

Střeleckou společností v Chřibské byl v roce 1792 postaven z pískovcových kvádrů podstavec střeleckého terče s vyklápěcím sloupem vysokým 45 metrů. Na jeho vrcholu byl terč ve tvaru orla. Na terč se střílelo z kuší. Střelba kuší na cíl a střelecké slavnosti se zde konaly až do II. světové války. Od té doby pak střelecký terč chátrá. Uvnitř jsou ještě viditelné zbytky otáčecího mechanizmu.

Chřibské vodopády jsou výjimečné tím, že voda v nich padá skutečně kolmo dolů a nedotýká se skály. Nacházejí se na konci nevelkého údolí za bývalou Střelnicí, asi 1,5 km východně od středu obce Chřibská. Mezi dvěma výběžky Plešivce se rozkládá asi 700 m dlouhé poklidné lesní údolí, kterým se klikatí malý potůček. Údolí je ukončeno strmým srázem se dvěma skalními stupni, kudy protéká již zmíněný potůček. Ten zde vytvořil dva vodopády vysoké 1,5 až 2 metry. Dneska v době sucha to byly jen „čůrkopády.

Od vodopádů jsme pokračovali po dřevěných schodech vzhůru k rozcestí nad údolím, odkud jsme se vrátili do Chřibské.

Vrch Ralsko

Chcete pořádný výšlap? Vydejte se na vrch Ralsko. Po náročném stoupání 400 výškových metrů dorazíte ke zřícenině hradu Ralsko v nadmořské výšce 694 m. A až se na vrcholu s příkrými skalnatými a suťovými svahy vydýcháte a setřete potůčky potu, najdete zde zachovalé hradby, obvodové zdivo paláce a ruiny dvou obytných věží a odmění vás krásný výhled do kraje.

Hrad postavili Vartenberkové ve 14. století.  V roce 1426 jej dobili a obsadili husité, které v roku 1468 vyhnalo žitavské vojsko. Pak se zde usídlili loupeživí rytíři a od roku 1516 je hrad opuštěn.

K místu se váží dvě zajímavé pověsti. Podle té první je údajně na hradě ukryt poklad, který hlídá velký zlý pes (ten na fotografii to není). Druhá pověst vypráví příběh o bájném vojsku podobnému tomu v Blaníku, které prý povstane, až bude národu nejhůře (zatím je tu klid.)

  

Cestou zpět - Juliina vyhlídka (cca 380 m/m) - tuto skálu si kdysi oblíbila hraběnka Juliana z Grundemannů, manželka hraběte Františka z Hartigů, který zde nechal zbudovat široké přístupové schodiště a dřevěný gloriet (dnes už nestojí).