Zajímavý výlet kousek od Cvikova mezi obcemi Svitava a Velenice

Podzemní náhon Wellnitzer Spiegelfabrik - 700 metrů dlouhý náhon, z toho 200 metrů proražený skalní štolou, přiváděl vodu od Černého jezu na Svitávce k manufakturní zrcadlárně Josefa Jana Maxmiliána Kinského. Patří mezi nejpozoruhodnější technické památky regionu. Zrcadla se brousila pískem různé hrubosti, těženým v okolních dolech, dnes známých jako jeskynní systémy Pusté kostely I (Pekelné doly), II (Pusté kostely) a III (Medvědí kemp).

Jeskyně Pusté kostely - uvnitř jeskyně je dochováno 16 původních skalních pilířů, které podepírají snižující se klenutý strop, ze kterého občas kape prosakující voda. Býval zde rozsáhlý pískovcový lom, a protože prostory nebyly výrazněji narušeny pozdějšími úpravami, dochovaly se prakticky v původní podobě. Malé zbytky cihlových zdí jsou z doby, kdy byly prostory upraveny jako sklad.

Na skalce napravo od vstupu do jeskyně se nachází vytesaný reliéf Ukřižování od neznámého autora.

Podzemní náhon Wellnitzer Spiegelfabrik

Původní tok říčky Svitávky zde byl přehrazen a zaveden do ve skále vytesaného širokého tunelu, zakončeného jezem. Na tomto místě je počátek náhonu, který odtud vedl povrchovým korytem a po asi 500 metrech vcházel do vytesaného tunelu.

Začínáme vlastně od konce u nízkého a vyzděného propustku pod silnicí Velenice – Svitava, kde na povrch vedou úzkou průrvou vytesané schůdky a nezbytnou výbavou pro prohlídku je dobrá baterka.

Hlavní chodbou, která je poměrně široká i vysoká a dá se v ní vzpřímeně, dojdeme k průlomu do obrovské prostory, která vznikla podzemní těžbou písku. Strop je opravdu hodně vysoko nad námi a mohutná prostora ústí širokým portálem i ven do údolí. Z obří místnosti vede i krátká, asi průzkumná chodba, která slepě končí.

Z hlavní chodby náhonu se dá nahlédnout i do boční částečně zasypané chodby, která se asi po 20 metrech obloukem vrací zpět do hlavní chodby, ale pro její prohlídku musíte zvolit plíživý styl z důvodu snížených prostorů.

Výlet na Havraní skály

Je tu opět víkend a po úmorném pracovním týdnu to chce nabýt energii. Počasí, i když nesvítí sluníčko jako v týdnu, láká ven a tak jsme lákání podlehli a vyrazili kousek od nás přes kopec Šébr do oblasti Radvance (nevím, zda napsat u Cvikova nebo u Nového Boru, prostě mezi). Naší prochajdu jsme začali u Cvikova, kde jsme nastoupili na zelenou turistickou značku a vklouzli do Údolí samoty. Je to asi dva kilometry dlouhé zalesněné údolí lemované pískovcovými skalami, které se dříve nazývalo také Luciino.

Jeskyně Skalní brána - je přirozená skalní průrva ve skalách v údolí samoty. Velmi rychle se zužuje, ale je možné z ní vystoupat do velkého skalního okna. Uvnitř průrvy je spousta nápisů, některé se datují až do 18. století.

Studánka Augenwasserquelle byla poprvé upravena v roce 1896, kdy byla obložena kameny. Dnes je zde ještě vybudovaná dřevěná stříška. Dle pověsti byla voda ze studánky léčivá na oči.

U radvanecké hájovny na jižním konci Údolí samoty je nevelké návrší, z jehož temene vystupuje dvojice pozoruhodných pískovcových skal. Mohutnější západní Čertova skála strmě vyčnívá do výšky okolo 30 m nad dnem údolí a horolezci jí říkají Škuner, sousední štíhlou věžičku někdy označují jménem Pirát, ale mnohem známější je jako Panenská skála.

Nedaleko u cesty naleznete vytesaný výklenek se zajímavou lidovou plastikou Krista bičovaného u sloupu.

Havraní skály je skupina sedmi pískovcových skalních věží, která se nachází na zalesněném kopečku nad obcí Radvanec. Některé věže dosahují výšky až 20 metrů a vykukují nad stromy. Nejmohutnější a nejvyšší skála (371 m) měla podle pověstí sloužit ještě v 17. století jako popraviště Sloupského hradu. Roku 1829 nechal hrabě Karel Kinský zpřístupnit její vrcholovou plošinu vytesaným schodištěm.

Pověst vypráví, že Havraní skály jsou ve skutečnosti zkamenělí průvodci zlého rytíře, který zde pronásledoval nevinnou dívku.

Některé věže Havraních skal příležitostně využívali horolezci, kteří je nazývají Rozeklaná, Potupená a Půlená skála. Asi o 250 m dále k východu vyčnívá osamělá skála, zvaná Ropucha, na jejímž vrcholku je upevněn malý kříž.

Pro zpáteční cestu jsme si zvolili tzv. Hraběcí cestu a dále od jeskyně U poustevníka neznačenými lesními cestami k našemu výchozímu bodu.

Tento způsob zimy zdá se býti poněkud nešťastným

Před pár lety jsme byli v našich "končinách" zvyklí na více či méně sněhu, s tím spojené silniční kalamity, jak byli naši silničáři nečekaně překvapeni, trošku toho mrazení, "až praštělo", ale v posledních letech a letošní zimu nevyjímaje se zima výrazně změnila. Kde je ten náš sníh ? Překvápko, na Sahaře. Takže se musíme smířit s počasím, které chce být zimou a nějak se nedaří a spíše připomíná ošklivý pozdní podzim či končící zimu.

Typicky zimní vycházky nyní nepřipadají v úvahu, navíc ke všem skutečnostem přibylo v našem regionu prodloužení zákazu vstupu do lesa, na mnohých místech až do 30.04.2018.

Kde se tedy toulat? Zbývají nám louky a pole, tak jsme to vyrazili prozkoumat  tzv. "kolem komína" , jinak za humny města Rumburk. Vzhledem k vyšším teplotám, jsou louky a pole značně podmáčené, aby se dalo chodit mimo cesty, no a cesty jsou také na vysoké zimní holiny. Navíc je velmi obtížné udělat procházku či malou túrku, aniž by jste se dostali do lesa, no vždyť je kolem nás samý les, proto se nám tu líbí.