Výlet na Havraní skály

Je tu opět víkend a po úmorném pracovním týdnu to chce nabýt energii. Počasí, i když nesvítí sluníčko jako v týdnu, láká ven a tak jsme lákání podlehli a vyrazili kousek od nás přes kopec Šébr do oblasti Radvance (nevím, zda napsat u Cvikova nebo u Nového Boru, prostě mezi). Naší prochajdu jsme začali u Cvikova, kde jsme nastoupili na zelenou turistickou značku a vklouzli do Údolí samoty. Je to asi dva kilometry dlouhé zalesněné údolí lemované pískovcovými skalami, které se dříve nazývalo také Luciino.

Jeskyně Skalní brána - je přirozená skalní průrva ve skalách v údolí samoty. Velmi rychle se zužuje, ale je možné z ní vystoupat do velkého skalního okna. Uvnitř průrvy je spousta nápisů, některé se datují až do 18. století.

Studánka Augenwasserquelle byla poprvé upravena v roce 1896, kdy byla obložena kameny. Dnes je zde ještě vybudovaná dřevěná stříška. Dle pověsti byla voda ze studánky léčivá na oči.

U radvanecké hájovny na jižním konci Údolí samoty je nevelké návrší, z jehož temene vystupuje dvojice pozoruhodných pískovcových skal. Mohutnější západní Čertova skála strmě vyčnívá do výšky okolo 30 m nad dnem údolí a horolezci jí říkají Škuner, sousední štíhlou věžičku někdy označují jménem Pirát, ale mnohem známější je jako Panenská skála.

Nedaleko u cesty naleznete vytesaný výklenek se zajímavou lidovou plastikou Krista bičovaného u sloupu.

Havraní skály je skupina sedmi pískovcových skalních věží, která se nachází na zalesněném kopečku nad obcí Radvanec. Některé věže dosahují výšky až 20 metrů a vykukují nad stromy. Nejmohutnější a nejvyšší skála (371 m) měla podle pověstí sloužit ještě v 17. století jako popraviště Sloupského hradu. Roku 1829 nechal hrabě Karel Kinský zpřístupnit její vrcholovou plošinu vytesaným schodištěm.

Pověst vypráví, že Havraní skály jsou ve skutečnosti zkamenělí průvodci zlého rytíře, který zde pronásledoval nevinnou dívku.

Některé věže Havraních skal příležitostně využívali horolezci, kteří je nazývají Rozeklaná, Potupená a Půlená skála. Asi o 250 m dále k východu vyčnívá osamělá skála, zvaná Ropucha, na jejímž vrcholku je upevněn malý kříž.

Pro zpáteční cestu jsme si zvolili tzv. Hraběcí cestu a dále od jeskyně U poustevníka neznačenými lesními cestami k našemu výchozímu bodu.